Znám Boha?

3. neděle velikonoční, cyklus B

Téma dnešního kázání zahrnu do otázky, která má dvě slova:

„Znám Boha?“

V bibli slovo „znát“ neznamená jen rozumové poznání, ale i poznání srdcem.

Je to podobné jako u člověka. I my mluvíme o nějakém člověku, že ho známe. Známe ho buď jen z vidění – víme, jak se jmenuje, jak vypadá - nebo ho známe blíže – víme, jaký je, jak se chová v určitých situacích, jaké má názory, co můžu od něho čekat.

Na takové poznání už rozum nestačí, je třeba mít s tímto člověkem nějakou zkušenost. Poznání může přerůst ve „známost“, kdy mám k člověku vztah, a to vztah přátelský. Člověka mám rád, neboť jsem ho poznal nejen rozumem, ale i srdcem.

Křesťan má znát Boha. Nejen rozumem, ale i srdcem. Nejen má znát, že Bůh je svatý, všemohoucí a milosrdný. Boha máme poznat jaký je „uvnitř“, jak se ke mně chová, jak mě má rád, jak se o mě stará, že je na Něho spolehnutí. Tady už rozum nestačí, tady je třeba zkušenost s Bohem, poznání srdcem, které přerůstá v přátelství s Bohem. Dokonalým poznáním Boha je láska k Bohu.

A jak poznáme, že skutečně „známe“ Boha, že Boha milujeme? Odpověď nalezneme ve druhém čtení (1 Jan 2,3):

„Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání.“

Má-li dítě rádo své rodiče, snaží se jim dělat radost zvláště tím, že je poslouchá. Kdo má rád Boha, dělá mu radost tím, že zachovává jeho přikázání. Tedy Boha poslouchá, což je opak hříchu prarodičů v ráji, kteří zhřešili neposlušností.

Nejde o poslušnost otroka vůči pánu, ale poslušnost Božího dítěte vůčí nebeskému Otci. Také si musíme uvědomit, že poslušnost přináší užitek hlavně člověku. Svou poslušností nemůžeme zvýšit Boží svatost a blaženost. Poslušností však děláme Bohu radost, neboť jdeme cestou věčného života, cestou naplnění cíle své existence.

Bůh nás chce mít v nebi, proto má radost, když poslušností jeho příkázáním, cestou do nebe kráčíme.

Ve druhém čtení jsme dále slyšeli (1 Jan 2,4):

„Kdo tvrdí: ´Znám ho´, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda.“

Neposlušnost, tedy nezachovávání Božích přikázání, je projevem neznalostí Boha, nelásky k Bohu. Nezachováváním Božích přikázání škodíme hlavně sobě, nikoli Bohu. Svými hříchy nemůžem umenšit Boží svatost a blaženost. Škodíme si sami sobě (pocit viny, trápení, nemoci, nebezpečí zavržení).

Víme, že každý člověk hřeší, i když hřešit nechce a s hříchy bojuje. Ne vždy si dáváme pozor, ne vždy včas odhalíme a zaženeme pokušení. Důležitá je naše dobrá vůle, naše snaha nehřešit. Pokud upadneme ze slabosti do hříchu, není to konec (1 Jan 2,1-2 ):

„Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeši-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy.“

Snažme se skutečně poznat Boha. Nejen rozumem, ale i srdcem. Kdo zná Boha, Boha miluje. Kdo Boha miluje, snaží se žít podle jeho přikázání.