Svátost smíření - svátost Božího milosrdenství
2. neděle velikonoční, cyklus B
V dnešním evangeliu se dostáváme od velikonočního rána k nedělnímu večeru. Učedníci mají stále strach a skrývají se za zamčenými dveřmi. Najednou se mezi nimi objevuje vzkříšený Ježíš a říká:
„Pokoj vám.“
Ježíš vlévá učedníkům do srdce pokoj. Už se nemají bát nebezpečí, ani toho, že by je Pán potrestal za to, že ho opustili.
Dává jim poslání:
„Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“
Jako nebeský Otec posílá svého Syna, aby dal světu spásu, tak Pán Ježíš posílá své učedníky, aby tuto spásu šířili mezi národy. Předává jim moc Ducha Svatého, moc hříchy odpouštět a moc hříchy zadržovat. Učedníci mají osvobodit člověka z moci zla, které ho spoutává, které mu uzavírá cestu do nebe.
Dnešní neděle je neděle Božího milosrdenství. Bůh je ochoten odpustit každému člověku, který svou vinu uzná, vyzná a lituje ji.
Svátost smíření je svátost Božího milosrdenství. V ní můžeme vyznat, co nás tíží, a získat pokoj svědomí. Člověk, který páchá těžký hřích, ztrácí milost posvěcující a tím si uzavírá cestu do nebe. Ve svátosti smíření dostává novou šanci. Boží milosrdenství je nezměrné a dnešní svět o něm potřebuje slyšet. Bůh nabízí lidem své milosrdenství. Pokud lidé odmítnou tuto nabídku, mohou očekávat už jen Boží spravedlnost.
V evangeliu se setkáváme se svatým Tomášem. Svatý Tomáš nebyl mezi učedníky, když se jim zjevil vzkříšený Pán. Nepřijímá svědectví ostatních apoštolů a klade si „podmínky“ pro svou víru:
„Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“
Tomáš si moc dovolil. Přesto mu Pán vychází vstříc a za týden znovu přichází. Vyzývá Tomáše, aby uskutečnil své „podmínky“ a uvěřil. Tomášova slova nejsou jen uznáním Ježíšova Božství, ale i uzavřením smlouvy. Tomáš přijímá Ježíše za svého Boha a Pána:
„Pán můj a Bůh můj!“
Úkolem nás všech je uzavřít smlouvu s Ježíšem. Přijmout Ježíše jako Boha a Pána svého života, Jemu patřím, jemu odevzdávám celý svůj život, aby jej řídil. Kdo miluje Ježíše, snaží se ho poslouchat:
„Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání“
Jeho přikázání jsou břemenem pro toho, kdo prožívá svůj život s Bohem jako „otrockou povinnost“. Pro toho, kdo Boha miluje, nejsou Boží přikázání těžká. Křesťanství není náboženstvím příkazů a zákazů, ale náboženstvím lásky. A tato láska se má projevovat i v našem farním společenství. Příkladem pro nás jsou první křesťané v Jeruzalémě.
Dnes je neděle Božího milosrdenství. Nemáme jen toto milosrdenství přijímat, máme ho umět kolem sebe šířit. Odpustit, smířit se, prosit za uzdravení svých vztahů k bližním. Odstraňovat z nitra vše, co není Boží. Vytvářet jednotu v rodině a ve farnosti. Pak budeme pro lidi stojící mimo Církev přitažlivější než dosud.