Postní doba - návrat k Bohu "po dobrém"
4. neděle postní, cyklus B
Druhá kniha Kronik nám v prvním čtení odhaluje Boží pedagogiku. Bůh, aby přivedl svůj lid k obrácení, používá nejprve metodu „po dobrém“. Když metoda „po dobrém“ selže, použije metodu „po zlém“. Obě metody jsou projevem Božího milosrdenství. Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil (Ez 8,23).
Izraelský národ urážel Hospodina modloslužbou, poskvrnil jeruzalémský chrám. Bůh ke svému národu posílá proroky, aby se lid vrátil k Hospodinu. Bůh chtěl lid k sobě přivést „po dobrém“. Jak to dopadlo? Slyšeli jsme o tom v prvním čtení ( 2 Kron 36,16) :
„Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku.“
Když Izrael odmítl vrátit se k Bohu „po dobrém“, musel Bůh použít druhou metodu. Babylonský král dobyl Jeruzalém, spálil jeho chrám, obyvatele odvedl do zajetí, které trvalo sedmdesát let. Pak Hospodin pohnul srdce pohanského krále Kýra, aby Izraeli umožnil návrat do zaslíbené země a znovu vystavět jeruzalémský chrám. Lid se vrátil k Bohu bolestnou cestou, když odmítl cestu pokání.
Tak je tomu i dnes. Bůh nás volá k pokání nejprve „po dobrém“. Když toto volání nechceme slyšet, ze svého milosrdenství použije bolestnou cestu, protože nás nechce navěky ztratit. Doba postní, kterou prožíváme, je tou metodou „po dobrém“.
Záchrana izraelského národa z egyptského otroctví byla velkým projevem Boží lásky. Nekonečně větším projevem Boží lásky je záchrana člověka z otroctví satana a hříchů. V evangeliu jsme slyšeli tato slova (J 3,16):
„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
Pád našich prarodičů do hříchu způsobil lidstvu pohromu. Ztratili jsme nebe, Boží milost, nesmrtelnost, upadáme do hříchů. Sami jsme si nemohli pomoci, proto nebeský Otec posílá svého jednorozeného Syna, který svou obětí na kříži napravil hřích našich prarodičů. My nemusíme pro svou záchranu trpět. Stačí, když v Ježíše věříme, a podle své víry žijeme. Jak jsme slyšeli v evangeliu (J 3, 18):
„Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“
Kdo v Ježíše Krista uvěří, přechází ze smrti do života. Už nepodléhá soudu, protože se otevřel Božímu životu. Už nestojí proti Bohu, ale je s Bohem, na Boží straně.
Kdo odmítá v Ježíše věřit, je už odsouzen, neboť odmítá účast na Božím životě. Zavržení je tedy důsledkem svobodného rozhodnutí člověka, kdy člověk odmítá nabídku spásy.
Spása člověka v Ježíši Kristu je obrovský Boží dar. Plným právem nad ním jásá svatý Pavel v listě Efesanům (2,4-5):
„Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Milostí jste spaseni!“
Využijme postní dobu k návratu k Bohu, k upřímnému pokání. Raději přijměme možnost změny života „po dobrém“. Bohu na nás záleží.