Pastýř má být cítit ovcemi
3. neděle velikonoční, cyklus C
V evangeliu podle Jana jsme slyšeli o třetím zjevení vzkříšeného Pána učedníkům (Jan 21,14). Toto zjevení proběhlo v Galileji u Tiberiadského moře. Tam, podle oznámení anděla ženám, se měli učedníci setkat se svým Pánem (Mt 28,7 a Mk 16,7).
Učedníci asi čekali na svého Pána dlouho. Možná, že měli hlad. Rozhodli se lovit ryby, tedy dělat to, co dělali dříve než poznali Ježíše. Nic však nechytili. Neznámý muž je na břehu prosí o jídlo. Když slyší, že nic nemají, nabádá je, aby spustili sítě na pravé straně lodi. Čeká je velký úlovek. Petr již zažil něco podobného, když před lety propůjčil svou loďku Ježíšovi k hlásání evangelia (Lk 5,1-11). Ale Pána Ježíše poznává jako první Jan. Jan poznává Ježíše očima srdce. Petr se vrhá do moře za svým Pánem, sám vytahuje síť z vody. Tím ukazuje své vůdčí postavení při hlásání evangelia, jehož je rybolov znamením. Už před lety slyšel od Ježíše slova (Lk 5,10):
„Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“
Po seslání Ducha Svatého bude spolu s ostatními apoštoly toto poslání naplňovat.
Nejprve však musí od Pána toto poslání přijmout.
Děje se to u ohně. Pán Ježíš se Petra nejprve třikrát ptá, zdali ho miluje. Petr si tak připomíná své selhání, kdy svého Pána třikrát zapřel. Bylo to také u ohně uvnitř veleknězova domu (Lk 22,55). Protože třikrát zapřel, musí třikrát svému Pánu vyznat lásku. Už to není ten pyšný Petr, který se před Ježíšovou smrtí chvástal, že s ním půjde na smrt. Obrovské selhání ho přivedlo k pokoře, už se nespoléhá na své vlastní síly (Jan 21,17):
„Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji.“
A dostává od svého Pána poslání:
„Pas moje ovce!“
Neúspěšný rybolov, o který se Petr pokusil se svými druhy, i Petrovo selhání nám ukazuje, že se Církev v hlásání evangelia, což je podstatný důvod její existence, nemůže spoléhat na své vlastní síly. Jen pokud je ratolest spojena s vinným kmenem, může skrze mízu Ducha Svatého přinášet užitek. Bez Krista je práce marná.
Pán Ježíš se Petra ptá na lásku. Nejhlubším základem povolání ke službě Božímu království je láska ke Kristu. Kdo miluje Krista, miluje i jeho ovce. Láska ke Kristu je úzce spojena s láskou k jeho ovečkám.
V roce 2010 na svatopetrském náměstí papež Benedikt XVI. řekl shromážděným kněžím:
„Bůh chce, abychom jako kněží v jednom malém bodě dějin sdíleli jeho starost o lidi. Jako kněží chceme být lidmi, kteří se ve společenství s jeho péčí o lidi staráme a konkrétně jim tuto Boží péči dáváme zakoušet. Kněz by vzhledem k oblasti, jež mu je svěřena, měl spolu s Pánem říci: Znám svoje ovce a moje ovce znají mne. Poznat podle Písma svatého neznamená nikdy jenom zevnější vědění jako telefonní číslo nějaké osoby. Poznat znamená být druhému vnitřně nablízku. Mít jej rád.“
A papež František v promluvě na Zelený čtvrtek varuje kněze, aby se nestali pouhými funkcionáři a provozovateli, ale prosí své kněze:
„O to vás prosím: buďte pastýři, kteří jsou ´cítit ovcemi´, pastýři uprostřed svého stádce, rybáři lidí.“
Pastýř, který žije každodenně s ovcemi je jimi cítit, ba po nich páchne. Pokud by pastýř jen seděl na salaši a ovce by nechal svému osudu, tak by ovcemi nebyl cítit. Pokud je však dobrým pastýřem, tak se o své ovce stará. Vodí je na dobrou pastvu, chrání je před jedovatými rostlinami, hledá zatoulané, kyjem odhání dravé šelmy. Dobrý pastýř by se neměl bát „načichnout“ svými ovcemi. Nejen těmi, které v jeho stádu již jsou, ale i těmi, které se zatím pasou mimo.
Kázání ukončím výzvou papeže Františka k ovečkám:
„Drazí věřící, buďte svým kněžím nablízku svou sympatií a modlitbou, aby vždycky byli pastýři podle Božího Srdce.“