Oslavené lidství

Slavnost Nanebevstoupení Páně, cyklus A

Dnes společně slavíme slavnost Nanebevstoupení Páně. Ta se má slavit 40 dní po slavnosti Zmrtvýchvstání, ale abychom ji slavili ve větším počtu a ve všech farnostech, využil jsem možnost přesunout tuto slavnost na neděli.

Skutky apoštolů popisují tuto událost hned v 1. kapitole. Slyšeli jsme tato slova:

„Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království.“

Kristovo tělo bylo oslaveno hned po zmrtvýchvstání, ale do doby jeho nanebevstoupení „zůstává jeho sláva ještě zahalena vnějšími rysy obyčejného lidství“ (KKC 659). Sláva zmrtvýchvstalého Ježíše byla zastřená, aby se mohl zjevovat svým učedníkům. Během čtyřiceti dnů nejen svým učedníkům dokazoval, že zase žije, ale také je poučoval o tajemství svého života a Božího království.

Ježíšovým nanebevstoupením končí jeho poslední zjevení. Zcela vyjímečně se ještě jednou zjevuje sv. Pavlovi, kterého ustanovuje apoštolem národů.

Pán Ježíš vstupuje do božské slávy, která je symbolizována oblakem (Sk 1,9). Skrze Ježíše Krista vstoupilo do božské slávy i naše lidství. Při vtělení druhá Božská Osoba přijala naše lidství a nyní je přenáší do nebeské slávy a na Boží trůn. Jak nesmírné je to povýšení lidské přirozenosti popisuje papež sv. Lev Veliký:

„Před zraky celého zástupu svatých vystupovala spolu s Kristem lidská přirozenost nad důstojenství všeho nebeského stvoření, aby převýšila kůry andělské a byla pozdvižena nad výšiny archandělské. Výše už povýšena být nemohla, vždyť jsouc v Synu spojena s přirozeností věčného Otce, byla jim přijata, aby usedla na trůn po jeho pravici a přidružila se k jeho slávě.“

Ježíš v nebi kraluje jako Bůh i člověk. Lidská přirozenost má účast na jeho slávě. Tak bylo povýšeno a vyznamenáno naše lidství.

I my máme být jednou účastni nebeské slávy v oslavené duši a oslaveném těle. Jak bychom si měli vážit našeho lidství, které na sebe neváhala vzít druhá Božská Osoba.

Měli bychom chránit svou duši ode všeho zlého. Nepouštět do ní skrze naše smysly nic špatného. Měli bychom duši zušlechťovat poznáním Boha a dobrými skutky.

Měli bychom si vážit i svého těla. Dříve bylo tělo chápáno jako vězení duše. Tedy byl k tělu spíše záporný postoj. Dnes hrozí opak, tělo se stává modlou. Lidé usilují, aby jejich tělo bylo krásné a zdravé. To není samozřejmě špatné, pokud se tělo nezbožšťuje. Duše má kralovat nad tělem, nikoli tělo nad duší.

Správná je střední cesta. Mít v úctě tělo jako Boží stvoření. Pokud člověk žije v Boží milosti je jeho tělo chrámem Ducha Svatého. Proto by člověk měl mít své tělo v úctě, proto by se měl snažit žít čistě. Tělo má být přece jednou vzkříšeno a s oslavenou duší přebývat v nebi.

Ježíš svým nanebevstoupením povýšil i naše lidství. Děkujme Bohu za své tělo i za svou duši. Starejme se o ně tak, abychom i my jednou mohli s Kristem kralovat.