Naše jistota

2. neděle postní, cyklus A

Společnou myšlenkou dnešních čtení je víra. Z Písma svatého víme, že bez víry se nelze líbit Bohu. Příkladem víry je pro nás Abrahám, který bývá nazýván otcem víry. Abram, pozdější Abrahám, se narodil a mládí prožil v městě Ur. Bylo to hlavní město chaldejské říše. Zde žil se svým otcem, se svou ženou Sárou, která byla neplodná. Jednoho dne Abram slyší Boží hlas:

„Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu.“

Abram uvěřil Božímu slovu a rozhodl se, že je naplní.

Abramova víra v Boha a v jeho slovo se projevuje opuštěním starých jistot. Abram má především opustit svou zemi. Každá země byla ve starověku pokládána za oblast spravovanou určitými božstvy. Abram se nemá rozloučit pouze se svou rodnou zemí, ale i s náboženstvím rodné země. Má opustit falešné představy o Bohu a sloužit Bohu pravému.

Abram má opustit i svůj domov, zpřetrhat svazky s příbuznými. Abram se má rozejít se vším, co dosud bylo náplní a smyslem jeho života.

Abramova víra je silná, proto odchází z rodného města Uru se svou ženou, se synovcem Lotem a se svými stády. Tak za sebou pálí všechny mosty. Už nikdy se do své domoviny nevrátí.

Síla víry se měří právě tím, co je člověk schopen pro Boha opustit, čeho je schopen se vzdát. Postní doba má být dobou obnovy naší víry. Obnovení našeho rozhodnutí pro Boha. Obnovení našeho rozhodnutí konat dobro a varovat se zlého.

Jsme i my ochotní opustit falešné jistoty, na kterých stavíme svůj život? Jsme schopni opustit všechno to, co nás spoutává, co nám brání jít za Bohem do země zaslíbené? Jsme schopni spálit všechny mosty a nevracet se k hříšnému životu bez Boha?

Kdo se opírá jen o jistoty tohoto světa (peníze, bohatství, moc) podobá se člověku, který staví dům svého života na písku. Tomu hrozí, že se jeho život rozsype, když tyto falešné jistoty ztratí.

Křesťan má stavět svůj život na skále, kterou je Kristus. Bůh je jediná skutečná jistota, která nás nikdy neopustí, ale kterou můžeme ztratit sami.

Doba postní nás vyzývá opustit falešné jistoty a vrátit se k jediné jistotě – k Bohu. Nehledat oporu v tvorech, ale v Bohu.

I nám Bůh říká: „Vyjdi ze své země do země, kterou ti ukážu.“

Nejtěžší je první krok. Nejtěžší je rozhodnutí jít za Božím hlasem. Ale nestačí jen první krok, třeba udělat i další.

Vždy budeme v pokušení zůstat na místě před cílem. Naše cesta do zaslíbené země (do nebe) je daleká. Je nutné vyjít a trpělivě po ní jít. I když je to někdy těžké, neboť je to cesta kříže. To nám ukazuje proměnění Páně.

Ježíš, než vejde do slávy nebeského Otce, musí jít cestou kříže a smrti. Předtím však ukazuje třem učedníkům cíl své cesty. Ukazuje jim své oslavení. Učedníci mohou vidět na Ježíšově lidském těle jeho Božskou slávu. Toto zjevení má učedníky povzbudit, aby neztratili víru v Ježíše, až ho uvidí trpět a umírat na kříži.

Toto zjevení Ježíšovy slávy má rovněž učedníky povzbudit na jejich životní cestě kříže, která skončí jejich oslavením, jak to vidí na svém Pánu. Jak čteme v Kol 3,4 a Flp 3,21:

„ Až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete ve slávě.“

„My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené.“

Poslechněme výzvu dnešních textů z Písma svatého!

Rozhodněme se vírou pro Boha a pro nebe. Opusťme falešné jistoty, na kterých stavíme svůj život, postavme svůj život na jediné skutečné jistotě v celém vesmíru – na Bohu.

Cesta za Kristem je často cestou křížovou, úzkou a náročnou. Ale je to jistá cesta k oslavení duše i těla.