Milost posvěcující je začátkem nebe na zemi

5. neděle v mezidobí, cyklus C

Téma kázání 5. neděle v mezidobí je velmi důležité. Budeme mluvit o Boží milosti. Vycházet můžeme z druhého čtení, ve kterém svatý Pavel o sobě píše (1 Kor 15,10):

„Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem.“

Je třeba si připomenout i poslední z šestera základních pravd:

„Ke spáse je nevyhnutelně nutná Boží milost.“

Abychom jednou došli do nebe, potřebujeme Boží milost. Co je to Boží milost?

Boží milost je nadpřirozený Boží dar, který nám dává Duch Svatý. Boží milost si nemůžeme zasloužit, nemáme na ní právo, ale Bůh nám ji dává, protože nás chce zachránit.

Hlavní Boží milostí je milost posvěcující, kterou dostáváme přijetím svátosti křtu.

Milost posvěcující je nejvzácnějším darem, který od Boha dostáváme. Tato milost nám dává účast na Boží přirozenosti, účast na životě, kterým žije sám Bůh. Dává nám účast na Boží blaženosti, poznání a lásce. Milost posvěcující působí, že se při křtu duchovně rodíme z Boha a stáváme se Božími dětmi.

Milost posvěcující v duši člověka je začátkem nebe zde na zemi. Skrze tuto milost můžeme již zde na zemi prožívat začátek věčné blaženosti, kterou v plnosti obdržíme v nebi. Věčná blaženost je tedy vrcholným vývojem stavu milosti posvěcující.

Milost posvěcující je v duši člověka na zemi jako semeno, blažený život v nebi je jako strom, který vyrůstá ze semene. Strom je již obsažen v semeni. Bez semene není stromu. Bez milosti posvěcující v duši člověka na zemi není možná věčná blaženost v nebi. Kdo zemře bez této milosti, nemůže po své smrti do nebe ani do očistce.

Ke spáse je nevyhnutelně nutná Boží milost.

Definici milosti posvěcující najdeme i v katechismu Dr. Václava Kubíčka z roku 1951 (str. 54):

„Milost posvěcující nás posvěcuje tak, že nás očišťuje z hříchů a činí nás svatými, Bohu zvláště milými a k věčné blaženosti oprávněnými.“

Milost posvěcující je stálý dar, nadpřirozená dispozice, která nás uschopňuje žít s Bohem a s láskou mu sloužit.

Milost posvěcující se v nás rozmnožuje konáním dobra, zakrňuje lehkými hříchy a ztrácí se těžkým hříchem. Proto se říká, že těžkým hříchem ztrácíme nebe. Naštěstí máme svátost smíření.

Další milostí je milost pomáhající. Nechme opět promluvit Katechismus Dr. Kubíčka (str. 52):

„Milost pomáhající nám pomáhá tak, že nás osvěcuje, povzbuzuje a posiluje, abychom dobré konali a zlého se varovali.“

Tato milost je důležitá na počátku obrácení člověka k Bohu i během jeho duchovního života. Působí na rozum a vůli člověka. Osvěcuje náš rozum, abychom vykonali nějaké dobro, a posiluje naši vůli, abychom měli sílu toto dobro vykonat.

Každý člověk dostává za života na zemi tolik pomáhající milosti, kolik jí potřebuje ke spáse. Prospěje však jen tomu, kdo ji s ochotou přijímá a věrně s ní spolupracuje

(viz lotr na pravici a levici na Golgotě).

Jak poznáme, že žijeme v milosti posvěcující, bez které nemůžeme dosáhnout nebe?

Boží milost je nadpřirozená, můžeme ji poznat jen vírou, nikoli pocity.

Svatá Jana z Arku na dotaz jednoho z jejich církevních soudců, který se jí zeptal, zda ví, že je v Boží milosti, prohlásila (KKC 2005):

„Nejsem-li v ní, kéž mě Bůh do ní uvede; jsem-li, kéž mě v ní ráčí uchovat.“

Snažme si tedy uchovat v duši ten nejdrahocenější poklad, který nám umožňuje již zde na zemi prožívat začátek věčné blaženosti, kterou jednou máme v plnosti prožívat v nebi.

„Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem.“