Duchovní vzkříšení - cesta ke vzkříšení těla
5. neděle postní, cyklus A
V dnešním prvním čtení z proroka Ezechiela jsme slyšeli o osudu izraelského národa, který žil v babylonském zajetí. Izrael se dostal do zajetí vlivem svých hříchů, především nevěry vůči Bohu, jemuž slíbil poslušnost. Dlouhá léta žije jako vyhnanec v cizí zemi. Nemá svůj chrám, své bohoslužby a svůj domov. Ztrácí naději, že se ještě někdy do zaslíbené země vrátí. Prorok přirovnává situaci Izraelitů k duchovní smrti.
Prorok dává svému národu naději. Slibuje duchovní vzkříšení národa. Izrael se má vrátit ke svému Bohu, uznat svou vinu a změnit se. Pak může s nadějí očekávat „vyvedení z hrobu“ a návrat do zaslíbené země.
Bůh je ten, který oživuje a osvobozuje.
To se plně naplnilo v Ježíši Kristu, který lidstvo osvobodil z hříchů a věčné smrti.
Evangelium dnešní neděle rovněž vypráví příběh o vzkříšení – o vzkříšení Lazara. Stalo se to těsně před Ježíšovou smrtí v Jeruzalémě. Nepočítáme-li zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jde o Ježíšův největší zázrak.
Pán Ježíš dostává zprávu o těžké nemoci svého přítele Lazara, bratra Marie a Marty. Otálí s pomocí, neboť chce učinit větší znamení než jen uzdravení nemocného. Nemoc Lazara má posloužit ke zjevení slávy Boží v Ježíši Kristu, ke zjevení jeho božství.
Ježíš přichází s učedníky do Betánie až 4 dny po Lazarově smrti. Lazarovo mrtvé tělo je již uloženo ve skalním hrobě. Marta v rozhovoru s Ježíšem vyznává svou víru ve vzkříšení mrtvých v poslední den. Sám Ježíš se zjevuje:
„Já jsem vzkříšení a život.“
Pán Ježíš má nejen moc vzkřísit a dávat život, on sám je vzkříšení a život.
Dále říká:
„Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“
Kdo věří v Ježíše Krista, přechází ze smrti do života. Přechází z věčné smrti do života věčného. Evangelista Jan dále popisuje Ježíšovo lidství dvěma slovy:
„Ježíš zaplakal.“
Vtělený Bůh pláče nad smrtí svého přítele. Bůh si nepřál smrt člověka, smrt je následek hříchu. Ježíš vzkřísil z mrtvých 4 dny mrtvého Lazara. Je to jen obraz budoucího vzkříšení na konci světa. Lazar žil pak ještě několik let a zemřel. Až přijde vzkříšení z mrtvých na konci světa, člověk již nikdy nezemře.
Člověk je ve světě bezmocný vůči dvěma skutečnostem: vůči hříchu a smrti.
Jen Bůh může člověku odpustit hříchy, jen Bůh může člověka vzkřísit z mrtvých.
Také my potřebujeme vyzdvihnout z hrobu, potřebujeme vzkříšení – duchovní i tělesné. Chceme-li v posledních dnech dosáhnout vzkříšení těla, musíme nyní dosáhnout vzkříšení duchovní. Duchovní vzkříšení se děje odpuštěním hříchů. Musíme uznat, že ležíme v hrobě hříchu, musíme tyto hříchy před Bohem vyznat a litovat, prosit Boha o jejich odpuštění.
Bez tohoto duchovního vzkříšení v tomto čase není vzkříšení z mrtvých ve slávě na konci časů. Postní doba nás vede k tomuto duchovnímu vzkříšení. Upřímné vyznání hříchů je zkušeností s Boží mocí a s Boží láskou.
Věčnost může začít už dnes. A začíná duchovním vzkříšením – odpuštěním hříchů. Je třeba hříchy před Bohem uznat, vyznat a litovat. Je třeba chtít změnit svůj život. Na to máme krásnou svátost – svátost smíření.
Toto duchovní vzkříšení z hříchů je zárukou vzkříšení těla ke slávě na konci věků.
Jak napsal svatý Pavel (Řím 8,11):
„A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás.“