Boží milosrdná spravedlnost a spravedlivé milosrdenství
3. neděle v mezidobí, cyklus B
V dnešním úryvku proroka Jonáše se setkáváme s Boží spravedlností a s Božím milosrdenstvím. Boží spravedlnost je milosrdná a Boží milosrdenství je spravedlivé.
Prorok Jonáš káže pohanům z Ninive o zničení města pro jejich hříšný život. Ninivané jsou zasaženi Jonášovým kázáním. Na znamení lítosti nad svým špatným životem konají pokání. Všichni: děti, mladí i staří. Dokonce i král se obléká do žínice a vyhlašuje přísný půst. Bůh vidí, že je jejich lítost spojená s touhou změnit hříšný život.
Boží spravedlnost se pro pokání Ninivanů proměnuje v Boží milosrdenství:
"Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil."
Hrozící Boží trest přivedl Ninivany ke změně života. Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Boží trest má především přivést hříšníka k nápravě. Když hříšník svá provinění lituje a touží změnit svůj život k lepšímu, mění se Boží trest v Boží slitování. Bůh má radost nad každým hříšníkem, který změní svůj špatný život.
To prožíváme ve svátosti smíření. Její podstatnou a nejdůležitější částí je lítost a touha vyznané hříchy už nekonat. Nestačí jen lítost, nutná je i upřímná touha změnit svůj život.
Farizeové chápali spravedlnost jako dokonalé zachovávání Zákona. Kdo plní Zákon, je spravedlivý. Může od Boha očekávat odměnu. Avšak plnit dokonale Zákon nedokázali ani farizeové. Spravedlivými se stáváme vírou v Ježíše Krista, který za naše hříchy zemřel na kříži. Tato víra nás ospravedlňuje. Spásy nedosáhneme svým úsilím. Ke spáse je nevyhnutelně třeba Boží milost. Milostí jsme spaseni, spása je Boží dar.
Nemůžeme dosáhnout spravedlnosti (svatosti) vlastním úsilím, zachováváním přikázání. Sami víme, že ač se o to snažíme, stále upadáme do hříchů. Všechno je Boží milost. To, že odoláme pokušení, to, že se nám podaří zbavit nějakého hříchu. Lidská snaha je samozřejmě také důležitá, ale to podstatné v nás dělá Boží milost.
Farizeové to měli naopak. Mysleli si, že dokonalým zachováváním Zákona, dosáhnou u Boha milosrdenství. Křesťané na sobě prožili Boží milosrdenství, když byli ospravedlněni vírou a křtem. Ve křtu jsme byli zbaveni dědičného hříchu, dospělí i osobních hříchů. Ne pro naše zásluhy, ale pro Boží milosrdenství tryskající z Ježíšova probodeného Srdce.
A právě zkušenost s Božím milosrdenstvím nás vede ke spravedlnosti. Když nás Bůh tak miluje, nechceme Ho zraňovat svými hříchy. Pokud nemám srdce z kamene, nemohu přece zarmucovat toho, který mě má tak rád. Toho, který za mé zlo zemřel potupnou smrtí na kříži.
Litovat svých hříchů, ať ve zpovědi nebo mimo ní, nemáme ze strachu před Božím trestem, ale proto, že nás Bůh tak miluje, a my jsme Bohu tak nevděční.
Zkušenost s Božím milosrdenstvím má nás vést ke spravedlnosti, k zachovávání Božích přikázání, Boží vůle.
Taková je tedy Boží milosrdná spravedlnost a spravedlivé milosrdenství.