Změnit trápení v požehnání

5. neděle v mezidobí, cyklus B

V prvním čtení jsme slyšeli známou knihu Job. Job byl spravedlivý muž. Přesto na něj Bůh dopustil velké trápení. Během jediného dne přišel nejen o svá stáda, ale i o deset svých dětí. To však nebylo vše. Bůh dovolil satanovi, aby Joba ranil ošklivými vředy od hlavy až k patě. Utrpení Joba je tak veliké, že naříká:

"Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Mé oko již nikdy neuzří štěstí."

Joba tíží otázka, proč tolik trpí, když si není vědom žádného provinění.

Proč Bůh na člověka dopouští nemoc a utrpení?

Židé tvrdili, že trápení a nemoc jsou důsledkem hříchu člověka.

Dnešní věda ví, že většina nemocí je psychosomatické povahy. Nemoci duše se časem mohou projevit nemocemi těla.

Největší nemocí duše je hřích. Bůh může dopustit nemoc, aby hříšníka přivedl k nápravě. Člověk, který žije trvale v těžkém hříchu, je v nebezpečí ztráty nebe. Když nepomáhají napomenutí, Bůh může pro záchranu hříšníka použít i utrpení a nemoc. Nemoc je prostředkem k záchraně člověka.

Ale Job byl spravedlivý, a přesto tak trpěl. U Joba šlo o zkoušku víry. Bůh dovolil satanovi, aby Joba těžce zkoušel, zda zůstane Bohu věrný, i když všechno ztratí. Job v této zkoušce obstál. Miloval Boha pro Něho samého, ne proto, že mu Bůh něco daroval. Bůh nás může zkoušet, zdali v Něho věříme i tehdy, když se nám nedaří, když prožíváme nějaké trápení nebo nemoc. Jde o očistu naší víry a lásky k Bohu. Máme milovat Boha jen pro Něho samotného, ne proto, že nám něco dává.

Bůh může utrpení také využít jako prostředek k duchovnímu růstu.

V utrpení člověk více myslí na Boha, prožívá svou slabost a závislost na Bohu. Když se člověku vše daří, má tendenci na Boha zapomínat. Zapomíná, že všechno je Boží dar. Utrpením se člověk vrací do reality. Duchovní lidé vědí, že modlitba spojená s utrpením má velikou sílu. Trpící člověk, který obětuje své trápení spolu s Ježíšovým utrpením rukama Panny Marie nebeskému Otci, je schopen pro dobro světa udělat velmi mnoho. Více než většina politiků a státníků. Obětované utrpení múže být požehnáním nejen pro trpícího a jeho blízké, ale pro celý svět.

Co má trpící člověk dělat?

Má přijat své trápení. Má se snažit najít jeho příčinu. Pokud je příčinou hřích, je třeba se smířit s Bohem. Pak je také třeba modlit se za uzdravení. Zde je nutná velká víra a vytrvalost. Je třeba také využít svátostí, zvláště svátost smíření a pomazání nemocných, přijímat Ježíše ve svatém přijímání.

Také je důležité vědět, že ne každý bude uzdraven. Buď nejsou odstraněny překážky (těžký hřích, neodpuštění), nebo je nemoc dobrá pro spásu naší duše. Nemoc nás vede k pokoře, očišťuje nás, v nemoci lépe prožíváme Boží přítomnost.

Než aby se zdravý člověk dostal na cestu zavržení, ať je raději nemocný. Spása duše má u Boha přednost před zdravím těla, které se stejně jednou rozpadne v prach. Kéž by nám šlo o zdraví duše tak, jako pečujeme o zdraví těla.

Utrpení a nemoc patří k lidskému životu na zemi. Je třeba je přijmout a využít.