Domácí poušť

1. neděle postní, cyklus B

Církev se před Velikonocemi postí 40 dní podle příkladu Ježíše Krista, který se na své poslání také připravoval čtyřicet dní (Mk 1,13):

„Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.“

Také my bychom měli odejít na poušť, abychom byli sami s Bohem. Těžko strávíme postní dobu někde na Sahaře, ale můžeme si „poušť“ vytvořit doma ve svém nitru. Najít si vhodný čas, místo a vnitřně se ztišit, naslouchat. Nechat umlknout hluk světa a ztišit se před Bohem. Bylo by krásné, kdybychom si v postní době vytvořili takovou poušť.

Jenom ve ztišení se můžeme setkat s Bohem a poznat, jak nás vidí On sám. Poznat, co děláme v životě dobře a v čem se máme změnit. I v této „domácí poušti“ můžeme skrze modlitbu naslouchání nebo skrze Písmo svaté vnímat hlas Boží.

Poušť však není jen místo setkání s Bohem, je zde i nepřítel spásy. Ve ztišení můžeme odkrýt temnoty své duše, neuzdravené vztahy, nezdravé závislosti na stvořených věcech. Vše, čím nás Zlý pokouší a my mu říkáme ano. Na poušti se můžeme setkat s Bohem i se sebou samými.

Ježíš vyšel z pouště a začal hlásat Boží evangelium (Mk 1,15):

„Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“

Ano, v Ježíši přišlo na zem Boží království, které přemáhá království satanovo. Klíčem ke vstupu do Božího království je obrácení (pokání, změna života).Skrze naše setkání s Bohem v „domácí poušti“, v tichu naší duše, poznáváme své zlo a Boží milost nás vede ke změně života. Hebrejština má dva výrazy pro pokání (obrácení) – ŠÚB a DEŠUVA.

ŠÚB znamená „změnu cesty, návrat po ní v protisměru“.

DEŠUVA znamená „návrat domů“.

Když omylem vjedeme do slepé ulice, musíme se vrátit v protisměru na křižovatku a vydat se správnou cestou. Jít cestou hříchu, znamená vejít do slepé ulice, pokání znamená změnu cesty, návrat po ní zpět. Čím dříve si uvědomíme, že jdeme po špatné cestě, tím dříve jsme schopni se obrátit a jít správně.

„Dešuva“ - „návrat domů“. Krásný výklad tohoto slova máme v podobenství o marnotratném synu. Hříšník si myslí, že Boha nepotřebuje, že mu brání žít „naplno“. Až narazí a pozná svůj omyl, ví, že se může vrátit domů.

Kdysi jsem četl jeden příběh. Ve vlaku jedou dva muži. Oba jedou do svého rodiště. Jak se vlak blíží do rodiště jednoho z nich, tak ten dotyčný je stále více a více nervózní. Na otázku spolucestujícího vypráví příběh: „Před dvaceti lety jsem vzal otci peníze a utekl s nimi do světa. Stala se mi jedna nemilá věc a já jsem si uvědomil, jak jsem svému otci ublížil, i když mě měl tak rád. Před týdnem jsem mu napsal dopis, že bych se chtěl vrátit a poprosit o odpuštění. Vlak jede kolem našeho domu. Napsal jsem otci, že když mě chce vidět a mohu se vrátit domů, ať pověsí na jabloň u našeho domu kousek bílé látky. Pokud mě už nechce vidět, ať tam nic nevěší. Ani nevím, zda ještě žije. Prosím vás, brzy pojedeme kolem našeho domu, podívejte se, jestli je na jabloni plátno nebo ne, já na to nemám sílu.“ A zakryl si oči. Spolucestující za chvíli zajásal a začal se smát. Marnotratný syn dostal odvahu a podíval se z okna vlaku. Viděl dům svého otce a jabloň, která byla celá ověšena kousky bílého plátna.

Zkusme si vytvořit „domácí poušť“, abychom se mohli setkat s Bohem, setkat i se svým zlem, které tak často ignorujeme. Nebojme se konat pokání, vrátit se zpět domů, k nebeskému Otci, který na nás stále čeká.