Buďme šťavnatými hrozny

27. neděle v mezidobí, cyklus A

V dnešním prvním čtení slyšíme podobenství o Boží vinici. Izaiáš vystupuje jako přítel "miláčka", tj. ženicha, který zpívá píseň o jeho vinici, tj. o nevěstě. Neslyšíme však milostnou píseň, ale trpkou obžalobu.

Vinařem je Hospodin, který se o svou vinici, tedy o izraelský národ, vzorně staral. Pro vinici vybral úrodný svah. Svou vinici oplotil, aby ji nezpustošili žádní vetřelci. Dále ji očistil od kamení, aby připravil pro své sazenice dobrou půdu, a osázel ji ušlechtilou révou. Postavil věž, aby mohl svou vinici hlídat před nepřáteli, vybudoval lis ke zpracování úrody. Vykonal vše, co měl, nic nezanedbal. Zklámání je velké (Iz 5,4):

„Když jsem čekal, že ponese hrozny, proč přinesla plané plody?“

Hospodin (vinař) vyzývá obyvatele Jeruzaléma, aby zasedli na soud jako soudcové. Na jedné straně sporu je Hospodin, na druhé straně vinice – izraelský národ. Hospodin je jistý vítěz soudní pře. Soudcové mlčí, nechtějí pronést spravedlivý rozsudek, neboť by tím odsoudili sami sebe. Už samo mlčení je odsouzením. Hospodin proto sám pronáší rozsudek. Vinice bude vinařem opuštěna, nechána napospas divoké zvěři, nebude obdělávána, nebude zavlažována, stane se pustinou.

Jeruzalém, který i přes péči svého Boha nepřinášel požadované ovoce, ale odporná pláňata, bude dobyt nepřátelskými vojsky a zpustošen. Národ, který pohrdl Boží láskou a milosrdenstvím, musí přijmout zasloužený trest Boží spravedlnosti.

Boží trest nesmíme chápat jako lidský hněv. Nejde o vylití vzteku nebo o pomstychtivost uraženého Boha. Boží trest má léčebný účinek, má vést izraelský národ k pokání. Můžeme říci, že Boží trest je krajní prostředek Boží lásky, kdy se ostatní prostředky minuly svým účinkem. Bůh přestává svému národu žehnat, nechává ho, aby si žil podle svých nápadů (viz Ž 81,13).

Opuštěný národ se pokáním může vrátit zpět ke svému Bohu a dosáhnout u Něho milosrdenství.

Píseň o Boží vinici můžeme vztáhnout i na lidskou duši. Bůh si z věřící duše učinil vinici. Ochraňuje ji svou mocí ode všech nepřátel, odstranil z ní kameny hříchů, osázel ji ušlechtilou révou Boží milosti, zavlažoval ji svou láskou. Čekal od ní bohaté plody dobrých skutků, plody lásky. Zklamání je velké – vinice lidské duše přinesla jen odporná pláňata. Bůh nad duší pronáší slova (Iz 5,4):

„Co jsem měl ještě udělat své vinici a neudělal jsem?“

Bůh pro nás dělá všechno. Dává nám všechny potřebné dary k tomu, abychom rostli ve svatosti a přinášeli dobré ovoce skutků lásky. Jak to, že přinášíme většinou jen ty pláňata? Protože Boha málo milujeme. Jsem slepí a hluší k jeho lásce. Jsme nevděční k svému Bohu. Ježíš za nás zemřel na kříži, z kříže k nám hovoří:

„Co jsem měl ještě pro tebe udělat a neudělal jsem?“

Dnešní Boží slovo by mělo zatřást naší sebejistotou. Děláme to, co od nás Bůh očekává? Jsme vůbec ochotni hledat a žít Boží vůli? Jsme otevřeni působení Ducha svatého? I my můžeme být dobrou vinici, která svému vinaři přináší dobré plody. Musíme však chtít. Bůh je dobrý vinař a ví, co má dělat. Nebojme se odevzdat do jeho rukou a nechme se přetvářet v ušlechtilou révu, z které bude mít radost.