Síla odevzdanosti

6. neděle v mezidobí, cyklus B

Malomocenství bylo skutečně metlou starověku a středověku. V době Ježíšově neexistoval na tuto nemoc lék. Malomocenství způsobovalo postupné odumírání tkání a končilo smrtí. Byla to nakažlivá nemoc. Malomocný musel chodit v roztržených šatech, se zahalenou tváří a volat:

„Nečistý, nečistý!“

Byl vyloučen z náboženského i z lidského společenství a musel žít mimo město či vesnici. Ve skalních jeskyních čekal na smrt.

Uzdravení z malomocenství bylo považováno za nemožné. Jen Bůh mohl takto nemocného uzdravit. Byl to stejný zázrak, jako by byl někdo vzkříšen z mrtvých.

Teď můžeme více pochopit, co malomocný prožíval. Byl odloučen od své rodiny, přátel a lidské společnosti. Čekalo jej utrpení a nakonec smrt. Avšak je tu ještě jedna naděje – Ježíš. Malomocný k Pánu Ježíši přichází a na kolenou ho prosí:

„Chceš-li, můžeš mě očistit.“

Malomocný přednáší svou pokornou prosbu. Je pokorný nejen gestem (klečí před Ježíšem), ale i prosbou. Malomocný říká:

„Chceš-li, můžeš mě očistit.“

Těmito slovy nepochybuje, že Ježíš má moc ho uzdravit. Naopak, když k Němu přichází prosit o uzdravení nemoci, kterou mohl v té době uzdravit jen Bůh, vlastně vyznává Ježíšovo úzké spojení s Bohem. V Ježíši působí Boží moc.

Malomocný svou prosbou nechává na Ježíšovi, zdali ho uzdraví nebo ne. Vůbec nepochybuje o tom, že je toho schopen. Malomocný má v Ježíše obrovskou víru a důvěru. Svou prosbou se plně odevzdává do rukou Pána Ježíše. Odevzdává do jeho rukou svůj život i svou smrt.

Pán Ježíš, který vidí pokoru, víru a odevzdanost tohoto muže, reaguje soucitem:

„Ježíš měl s ním soucit.“

Dokonce se malomocného dotýká, což bylo u židů přísně zakázáno. A říká:

„Chci, buď čistý!“

A malomocný je ihned uzdraven.

Ať je nám malomocný vzorem pokory, víry i odevzdanosti. I my prožíváme nějaké těžkosti (nemoci fyzické i psychické, problémy, trápení, starosti, různé strachy a obavy). Nikdo z nás se tomu asi nevyhne. Je třeba s pokorou a vírou přijít za Ježíšem a volat:

„Chceš-li, můžeš mě očistit.“

A především je třeba Ježíši odevzdat celý svůj život. Nenechat si žádná zadní vrátka.

Odevzdat se Ježíši na život a na smrt. Odevzdat mu své nemoci, trápení, obavy a prosit:

„Chceš-li, můžeš mě toho zbavit. Nechceš-li, rád to přijímám, a chci to nést, neboť vím, že všechno z Tvých rukou je dobré, i když to někdy hodně bolí.“

To je víra – odevzdávám se bez výhrad tomu, který se mi již bez výhrad     na kříži odevzdal.

„Dávám Ti, Bože, celý svůj život, svou minulost, přítomnost a budoucnost, vše dobré i zlé, vše radostné a bolestné. Ano, prosím Tě, abys mě zbavil trápení, ale ne jak já, ale jak Ty chceš. Do Tvých rukou odevzdávám svůj život a z Tvých rukou chci přijmout vše, co mi dáváš. To radostné a bolestné.“

To je víra, ve které máme stále růst.