1. Arábie před vystoupením proroka Mohameda
Mohamed sám nazval náboženství, které založil, islám. Arabský výraz "islám" znamená podle pravděpodobného výkladu odevzdání, oddání se Bohu. Souvisí etymologicky se slovem "salam" - pokoj, zdar - a vyjadřuje zároveň vnitřní pokoj a štěstí, které člověku z tohoto oddání se Bohu vyplývá.
Mohamed nepovažoval islám za nové náboženství, ale za obnovení pravého náboženství, jaké tu bylo od počátku. Proto všichni proroci od Abraháma až po Ježíše a také apoštolové jsou podle Mohameda pravými muslimy.
Rozšíření islámu lze vysvětlit pouze okolnostmi, při kterých islám vznikl, a vlivy, které vznik islámu doprovázely. Byly to na prvním místě vlivy politické, které dopomohly islámu k vítězství. V prvních letech byl islám spíše organizací politickou než náboženskou. Chceme-li proto porozumět vzniku islámu, je třeba poznat nejprve prostředí, v jakém Mohamed vystoupil a v němž své náboženství začal hlásat.
Arábie před Mohamedem
Islám povstal v Arábii. Zde v samém středu arabských kmenů vystoupil Mohamed, odtud se na všechny strany šířil islám a s islámem také vliv a význam arabského národa, který se právě díky islámu stal jedním z nejdůležitějších činitelů světových dějin.
Arábie tvoří rozsáhlý poloostrov mezi Asií a Afrikou a je veliká téměř jako čtvrtina Evropy. Skládá se většinou z nehostinných písečných pouští a náhorních rovin. Arábie je považována za kolébku semitských národů. Skalnatá půda poloostrova neposkytuje svým obyvatelům dostatek potravy. Proro semitské obyvatelstvo, kdykoliv se romnožilo, bylo nuceno stěhovat se do okolních úrodnějších krajin na severu.
První takové stěhování spadá už do čtvrtého tisíciletí před Kristem. Arabští Semité našli tehdy v poříčí Eufratu a Tigridu nesemitský národ Sumerů, který sice přemohli, ale od něhož převzali písmo i vzdělanost. To byla první vrstva semitského obyvatelstva, kterou utvořili Babyloňané a Asýřané.
Druhé stěhování, asi v polovině třetího tisíciletí před Kristem, dalo vznik obyvatelstvu kananejsko - fénickému, třetí stěhování v polovině druhého tisíciletí přivedlo do Přední Asie obyvatelstvo aramské.
Čtvrtý a poslední proud Semitů se rozlil z Arábie a zaplavil jako povodeň nejen přední Asii, ale i Egypt a Severní Afriku. Arabové v 7. a 8. století po Kristu pod praporem islámu nastoupili vítězný pochod do sousedních krajů. Islám byl ve svých počátcích především hnutím politicko - národním, a to hnutím arabským. Islám byl prvním Arabům jen záminkou, aby se oni, chudí synové pouště, zmocnili bohatých a kvetoucích sousedních států. To se jim podařilo tím snadněji, protože Arabové byli v této době zdravým a životní silou kypícím národem, kdežto východořímská říše, proti které byly v první řadě jejich útoky namířeny, se tehdy nacházela v hlubokém a všestranném úpadku.
Se jménem Arabů se poprvé setkáváme u proroka Izaiáše (8,20). Už tehdy se jednotlivé kmeny začaly tlačit na sever ze své nehostinné vlasti. Tam, kde arabská poušť hraničila s římskou a perskou říši, vznikaly menší arabské státy, které byly většinou na Římanech nezávislé. Byly také pod vlivem řecko - římské kultury. Takovou říši založil kmen Nabatejců. Podobné státy založili v pozdějších stoletích Gasanovci v Sýrii a Lachmanovci v Hiře a Babylonu. Na jižním a západním arabském pobřeží vznikly samostatné státy Sabeů, Mineů a Himjaritů. Blahobyt a kultura těchto kmenů měly svůj původ ve výměně zboží a obchodu mezi Indií a Přední Asií. Římané nazývali jižní Arábii Arábii Šťastnou (Arabia felix) a bájili o ní různé věci. Z jižní Arábie se vystěhovaly v nejstarších dobách semitské kmeny také na protější africký břeh a založili zde v Habeši mocnou etiopskou říši.
V nitru poloostrova žily nezávislé arabské kočovné kmeny - beduíni. Živobytí jim poskytovala stáda, s kterými v poušti táhli od pastviny k pastvině, od pramene k prameni. Byl to život trudný a těžký, ale patriarchálně prostý, který vynikal čistotou mravů. Pohostinství, rytířkost a hlavně bezmezná touha po svobodě, to byly a jsou i dnes význačné vlastnosti beduínů. Beduíni nesnesli nad sebou žádnou vládu. Proto až do Mohameda neutvořily arabské kmeny ve vnitrozemí žádné státní organizace. Jednotlivé kmeny byly mezi sebou ve stálých sporech, které mívaly za příčinu zpravidla krevní mstu.
Sám Mohamed nazývá tuto dobu "džahilijja", dobu nevědomosti. Avšak v jedné věci tato doba předčila pozdější časy: v básnictví. Islámští historikové a učenci uznávají, že staroarabská poezie dosáhla nejvyššího vrcholu před Mohamedem. Většina této staré poezie však zanikla, neboť se tyto básně udržovaly a rozšiřovaly nikoliv písmem, ale ústním podáním. Až v 8. století byly tyto staré básně sbírány a zaznamenávány. Je pozoruhodné, že mezi jmény staroarabských básníků je také mnoho básnířek, což je důkazem toho, že žena před Mohamedem nebyla v onom ponížujícím postavení, do jakého ji uvrhl islám.
V náboženských názorech vládl u starých Arabů chaotický zmatek. Jejich nejstarším náboženstvím bylo uctívání hvězd, které snad Sabeové a jiné arabské kmeny převzaly od Babyloňanů. Původní víra v jediného Boha ustoupila do pozadí a byla zatemněna mnohobožstvím. Každý kmen měl svého kmenového boha. Také věřili v dobré anděly a zlé démony - džiny. Obojí bylo personifikace dobrých a zhoubných přírodních sil. Velká víra se přikládala kouzlům. Známe jména některých staroarabských božstev: Allat, Almenat, Alozza. Z nepatrného zlomku staroarabského pohanství nelze utvořit ucelený obraz o náboženských poměrech tehdejší doby. Jako i jiné semitské kmeny Arabové uctívali posvátné kameny. Mezi nimi vynikal černý kámen, asi meteorit, uctívaný odpradávna v Ka´bě, t.j. v chrámu kostkového tvaru v Mekce na západním pobřeží Arábie. Tento kámen podle pověsti přinesli andělé Abrahámovi z nebe, když Ka´bu, postavenou původně Adamem, obnovil a znovu postavil. Kámen byl prý původně bílý, ale polibky hříšníků zcela zčernal. Ke Ka´bě konaly arabské kmeny každoročně poutě. Vzniklo zde jakési arabské náboženské středisko, neboť vedle soch Abraháma a Izmaela, praotců Arabů, byly zde sochy všech bohů, které arabské kmeny uctívaly. Bylo jich podle počtů dnů v roce 365.
V pobřežních arabských městech, např. v Jatribu, pozdější Medině, byly četné židovské kolonie. Povstaly v téže době, kdy se židovský národ rozšířil po celé římské říši. Vznikly ze stejných příčin: byl to hlavně kvetoucí obchod, který sem židovské kolonisty přilákal. Židovské náboženství nezůstalo bez vlivu na náboženské představy starých Arabů. Jen židovským vlivem lze vysvětlit, že Arabové uctívali Izmaela, syna Abrahámova, jako svého praotce a od něho odvozovali svůj původ. Také Mohamed převzal mnohé věci a názory ze židovství. Tyto židovské kolonie v Arábii nebyly pod vlivem římské říše, která za byzantské vlády židy potlačovala.
Tak se stalo, že židé v Arábii nabyli někdě i politické moci. Na počátku 6. století nalézáme v jižní Arábii židovského krále Du-Nowase, který způsobil krvavé pronásledování křesťanů a mnoho těch, kdo nechtěli přestoupit k židovství, dal popravit. Tehdejší byzantský císař Justinián dal své loďstvo k dispozici etiopskému králi Elebaanovi, který s vojskem vtrhl do jižní Arábie. Du-Nowase porazil a strhl na sebe vládu nad jižními kraji.
I Křesťanství proniklo do Arábie, ale hlubší kořeny zde nezapustilo. Náboženská lhostejnost a materialistický světový názor arabských kmenů byl hlavní překážkou, proč se křesťanství, náboženství sebezapírání a sebeovládání, mezi nimi neujalo. Habeš (Etiopie) se stal tvrzí křesťanství, ale semitští soukmenovci Habešanů v Arábii zaujali ke křesťanství odmítavé stanovisko. Ovšem křesťanské obce v Arábii existovaly. Bostra v Arábii měla svého biskupa. Někteří arabští králové v Hiře přijali křesťanství. Kvetoucí křesťanská osada byla v jihoarabském Nedžránu. Právě proti tamním křesťanům Du-Nowas ukrutně zuřil. Jsou dochována mučednická Acta sv. Arety (arabsky Harija) a jiných statečných nedžránských mučedníků, mezi nimiž se vyznačovaly hrdinstvím zvláště křesťanské ženy. Když Mohamed vystoupil, byli křesťané v Arábii tak početní, že jim prorok zpočátku dovolil svobodně vykonávat své náboženství. Z mohamedánské tradice je známý tehdejší křesťanský biskup a básník v Nedžranu jménem Kús, který se snažil ohnivými slovy Araby odvrátit od modlosužby. Sám Mohamed jej zde v mládí slyšel kázat a ještě později vzpomínal na hluboký dojem, jakým na něho svatý biskup zapůsobil. Z vyprávění církevního historika Theodoreta víme, jak blahodárně působil mezi arabskými kmeny svatý Šimon Stylita. Tento světec třicet let (429 - 459) stál na sloupě nedaleko Antiochie a kázal arabským kmenům, které k němu zdaleka putovaly. Urovnával jejich rozepře, uzdravoval nemocné a kázal jim evangelium. Arabové se po jeho kázání po stech, ba po tisících, hlasitě odříkali pohanských bohů a dávali se pokřtít, jak nám to vypravuje očitý svědek Theodoret.
Vystoupení Mohamedovo učinilo nadějím na pokřesťanštění Arábie konec.