7. Další prameny islámu - sunna a idžmá

  Když Arabové po Mohamedově smrti rozšířili své panství do sousedních krajin, byli poměrně na nízkém stupni kultury. Pro primitivní poměry v jakých žili arabské kmeny, stačil Korán nejen svou věroukou, ale i s mravními a právními ustanoveními. Když se však Arabové stali vládci starých vzdělaných národů a když byli sami donuceni přizpůsobit se jejich kultuře, bylo patrné, že pro nové poměry Korán nestačí. Korán byl i nadále v teorii uznáván za knihu knih, v níž je soustředěna nejvyšší moudrost a učenost. Poněvadž však ponechával tolik mravních, právních a společenských otázek nerozřešených, začali se Mohamedovi stoupenci ohlížet po jiných pramenech, které by jim daly v pochybnostech přesnou odpověď.
  Takovým pramenem se stala v první řadě tradice, tedy ústní podání o Mohamedovi. Jeho přátelé, příbuzní a současníci si pamatovali leckterý jeho výrok a dovedli z jeho života vypravovat různé události, o kterých nemáme          v Koránu zmínky. Taková podání o Mohamedovi byla pokládána za jakýsi doplňek Koránu a těšila se od nejstarších dob veliké vážnosti. Zde byl zdroj, v němž islámští učenci nalezli rozluštění různých otázek, zejména z právního oboru.
  Tradice byly horlivě sbírány a jejich počet vzrůstal stále více. Nazývají se hadísy, nebo také sunny. Muslimové rozlišují "Sunnu skutků" - co Mohamed konal, "Sunnu slov" - co řekl, a "Sunnu souhlasu", kdy se něco událo v přítomnosti Mohameda, který k tomu dal svůj souhlas. Dnešní evropští učenci (1915) pokládají minimální část těchto podání           za historickou. Jsou to většinou tradice vybájené a vymyšlené. Vznikly jednak z touhy, která si přeje poznat o životě vynikajících mužů co nejvíce podrobností a opřádává jejich život všemožnými legendami; jednak povstaly  z potřeby, aby tu pro různé potřeby a okolnosti bylo autoritativní slovo samého zakladatele náboženství. Již sami muslimové cítili, že je mezi těmito tradicemi spousta nepravých. A proto vznikly sbírky, v nichž pravá podání byla sebrána a odloučena          od nepravých. Největší vážnosti se těší dvě sbírky podání, které uspořádal al-Bucharí (zemřel 870) a Muslim (zemřel 874). Obě sbírky se nazývají "správné". Šíité vedle toho uznávají ještě pět těchto sbírek.            
  Třetím zdrojem, vedle Koránu a Sunny, se stala idžmá, t.j. souhlas bohoslovných muslimských učenců o nějaké otázce nebo o nějakém předmětu.
  Z tohoto trojího pramene čerpala věda islámu, která se začala brzy rozvíjet pod vlivem řecké vědy, s kterou Arabové přišli do styku. Nic původního a velikého Arabové sice nevytvořili, ale jejich vědecká snaha zasluhuje uznání. Arabští filozofové Avicenna a Averroes nebyli bez vlivu na středověkou křesťanskou scholastiku. Také v jiných oborech,             v zeměpise, matematice, přírodnich vědách, je třeba uznat jejich zásluhy.