6. Pět povinností muslimů
Jsou to:
1. Vyznávání víry v jednoho Boha (šahada)
2. Modlitba (salat)
3. Půst po celý měsíc ramadán (saum)
4. Placení roční almužny pro chudé (zakat)
5. Pouť k posvátným místům do Mekky a Mediny (hadždž)
Korán nazývá těchto pět povinností "pět sloupů nebo základů" islámu.
Vyznání víry se děje slovy:
"Není boha mimo Allaha, Mohamed je vyslancem božím."
Toto vyznání musí muslim vyslovit hlasitě nejméně jednou za svého života, musí si být vědom jeho významu, musí srdcem v ně věřit a bez váhání je vyznat. Obřízka se v Koránu nikde nepřipomíná a není závaznou pro dospělé, kterým stačí vyznání víry. Prosadila se patrně na základě zvyklosti.
Modlitba se koná pětkrát denně: na úsvitě, v poledne, odpoledne, při západu slunce a v noci. Dobu modlitby ohlašuje muezzin z minaretu. Nějakou dobu se Mohamed modlil s tváří obrácenou k Jeruzalému, aby si tím získal židy. Později však nařídil směr (kibla) k Mekce. Společně konají muslimové modlitbu v mešitě za vedení imáma. Modlitba se může konat jen v arabštině, i když tomu lid nerozumí. Před modlitbou je předepsáno umývání vodou. Nejen slova, ale i všechny pohyby těla a rukou jsou pro modlitbu do nejmenších podrobností stanoveny, čímž se modlitba stává zcela mechanickou. Zvláštní výklenky ve zdi mešity (mihrab) označují směr k Mekce, kam se musí modlící obrátit tváří.
Půst se podle původního Mohamedova nařízení měl konat jako u židů: desátého dne měsíce Muharramu měl být zachován židovský den smíření. Později Mohamed zavedl půst, který trvá po celý měsíc ramadán. Půst je naprostý jak od jídla, tak od pití. Trvá však jen ve dne. Po západu slunce může muslim jíst a pít podle libosti a bez jakéhokoli omezení. Je proto zvykem, že se muslimové v nocích ramadánu oddávají radovánkám a hodování v kruhu přátel. Původ postu v měsíci ramadánu není zcela jasný.
Almužna, která je povinností se nazývá zakat, na rozdíl od dobrovolné almužny sadaka. Almužna zakat je přesně Koránem vymezena. Tato povinná roční almužna má podle Mohamedova nařízení činit čtyřicátý díl majetku. Bylo to nesporně důležité sociální ustanovení, které mělo překlenout propast mezi bohatými a chudými.
Pouť do Mekky je podle Mohameda nařízení božské a je povinnou pro všechny muže i ženy, kteří mají prostředky na cestu, jakož i k vydržování rodiny po dobu nepřítomnosti. Ten, kdo má tyto prostředky, ale pouť nepodnikne, dopouští se těžkého hříchu. Každým krokem směrem ke Ka´bě poutník maže jeden hřích. Pokud zemře cestou, považuje se to za mučednictví. Pouť je poutem, které spojuje všechny vyznavače islámu s jeho středem - Mekkou. Ti, kteří pouť vykonali, se označují čestným názvem poutník (hadži).
Kdo neplní těchto pět povinností, není vlastně ani muslimem.
Islám vymezuje svým přívržencům nejen náboženské povinnosti, ale reguluje také celý soukromý i veřejný život jednotlivce i společnosti.
Obsahuje sice některá dobrá ustanovení, jako je zákaz vína a opojných nápojů, jejichž škodlivost Mohamed dobře znal.
Proti tomu stojí některé stinné stránky islámu. Mezi tyto stinné stránky patří na prvním místě mnohoženství a s tím spojené nízké postavení ženy v islámu. Korán výslovně stanoví, že žena je majetkem muže, s nímž může nakládat, jak chce, a kterou může kdykoliv propustit. Křesťanství povzneslo ženu zotročenou pohanstvím, islám ji však uvrhl zpět do této poroby. Muslimské manželství je pouhá civilní smlouva a rozvod je neobyčejně snadný. Stačí, když muž pronese propouštěcí formuli, a rozvod je uskutečněn. Mnohoženství je možné jen pro zámožnější muslimy. Žena je uzavřena do harému, kde tráví jednotvárné dny svého života. Na ulici se objevuje zřídka a to zastřena neproniknutelným závojem.
Také otroctví Mohamed podržel jako společenské zřízení. Nelze upřít, že Mohamed učinil osud otroků snesitelnějším tím, že vymezil práva a povinnosti jejich pánů. Ale jak daleko je islám od křesťanské nauky, že všichni lidé jsou dětmi jednoho nebeského Otce a mezi sebou navzájem bratry.
Islám je mezi světovými náboženstvími nejméně tolerantním. Ohněm a mečem má být islám rozšířen po celém světě, a všichni nevěřící mají být vyhlazeni. Korán jasně hlásá "svatou válku - džihád" proti nevěřícím. Dobudou-li muslimové nové země, obyvatelé, kteří přijmou islám, zůstanou svobodnými občany. Křesťané a židé, poněvadž věří v jediného Boha, mohou být ušetřeni, pokud se zaváží platit daň z hlavy. Všichni ostatní mají být vyhlazeni.
Je pravdou, že první chalífové, hlavně z dynastie Ommejovců, byli k ostatním náboženstvím tolerantní. Jan Damašský a před ním jeho otec Sergius, byli sekretáři damašského chalífa. S nástupem Abbasovců začal v islámu převládat přísný ortodoxní směr, tedy i fanatismus, který Korán hlásá proti nevěřícím. Tento náboženský fanatismus zůstal od té doby význačnou známkou islámu. Žádné jiné náboženství na světě neplní své stoupence takovou nenávistí k jinověrcům. Dnešní politická bezmocnost islámských států (1915) má za následek, že se tento fanatismus nemůže projevovat skutky. Ale na nevěřící, k nimž podle islámu patří i křesťané, pohlíží i dnes muslim s hlubokým pohrdáním a s vědomím vlastní povýšenosti.