4. Korán

  Mohamed je autorem knihy Korán (t.j. čtení, čítanka), která tvoří jakousi bibli islámu. Obsah tvoří domnělá zjevení a sdělení, která anděl Gabriel přinášel Mohamedovi. Byl prý napsán v nebi rukou andělů, Gabriel je pak Mohamedovi      po částech sděloval. Ještě za života proroka si věřící poznamenávali tato zjevení na pergamenu, palmových listech a také na kostech. Většinou se Mohamedova zjevení udržovala v jeho věřící obci častou recitací, tedy ústním podáním.
  Až po prorokově smrti za vlády prvního chalífa Abú-Bekra sebral a sestavil bývalý Mohamedův sekretář Zeid ibn-Tábit tato zjevení v jeden celek. Týž Zeid ibn-Tábit  po dvaceti letech za Otmanovy vlády Korán pečlivě doplnil a opravil     podle svědectví ještě žijících prorokových současníků. Všechny dřívější exempláře byly zničeny a tento nový text se stal jediným oficiálním textem, který se beze změn dochoval až do dnešní doby. Je málo knih světové literatury, které by měly text tak kriticky zajištěný a jednotný jako Korán.
  Korán se dělí na 114 oddílů, které se nazývají súry. Každá súra se dělí na verše (ajat). První súra se nazývá Otevírající (fatiha), ostatní mají jména buď podle osoby, o níž je v súře řeč, nebo podle jiného nahodilého jména, které se v súře vyskytuje. Súry jsou nestejné délky. Některé mají jen několik řádků, jiné mnoho stran, jako druhá súra, která má 286 veršů. Súry v Koránu sestavil Zeid ibn-Tábit ne podle obsahu ani podle časového pořadí vzniku, ale zcela mechanicky podle délky. Kromě první súry jsou nejdříve súry nejdelší, nejkratší jsou naposled, i když právě tyto jsou starší. Pocházejí z první doby Mohamedovy činnosti v Mekce. Súry se dělí podle místa vzniku na starší mekkánské a novější medinské, ač není vždy snadné určit, do které doby ta která súra patří.
  Korán je psán v rýmované próze, kterou užívali před Mohamedem arabští věštci. V súrách starších lze pozorovat tu a tam záblesky náboženského vzletu, pozdější súry medinské jsou suchopárnější, myšlenkově nesouvislejší s nekonečným opakováním stejných věcí, především hrozeb proti nevěřícím a prorokovým protivníkům.
  V Koránu nenajdeme básnicky krásných míst - kromě líčení nebe, pekla a soudného dne.
  Muslimové vidí v Koránu vrchol dokonalosti a nedostižný vzor klasické arabštiny. I dnes by muslima těžce urazil ten, kdo by se o literární ceně pohrdlivě vyslovil. Hlavní příčinou, proč si muslimové Koránu váží je to, že je Korán základem celé jejich náboženské nauky.
  Obsah Koránu tvoří předně nauka o jediném Bohu, o posledním soudu, o odplatě v nebesích a pekelných trestech. Dále je tu povzbuzení k modlitbě a dobrým skutkům, různá zákonitá ustanovení pro věřící. Velkou část tvoří polemika.     Ve starších mekkanských súrách proti modloslužbě, v súrách pozdějších proti pokrytcům, kteří islám přijali jen               z donucení, a také proti židům a křesťanům. Polovinu Koránu tvoří historická vypravování Starého a Nového zákona.
  Právě v těchto vypravováních můžeme nejlépe vidět propast, která dělí Korán od křesťanské Bible. Vypravování podává Korán nesouvisle, úryvkovitě, stále je přerušuje obvyklým napomínáním a hrozbami.
  Mohamed neznal ani židovství ani křesťanství z jejich posvátných knih, nýbrž jen  z  pověstí a nespolehlivého líčení současníků. Proto k historickým událostem vzatým z Bible často připojuje rabínské báje a fantastické legendy křesťanských apokryfů.  Křesťanské nauky Korán překrucuje a mění způsobem, který svědčí o naprosté neznalosti základního křesťanského učení.
   Například dvanáctá súra, kterou sám Korán označuje za nejkrásnější, obsahuje známé vypravování o egyptském Josefovi. Se zvláštní zálibou je zde rozpřádaná   scéna  mezi Josefem a Putifarovou ženou, která přivede Josefa do kruhu svých přítelkyň, ukazuje jim jeho neobyčejnou krásu a dokazuje, že k němu zahořela láskou právem. Toto téma islámští básníci mnohokrát zpracovali, ale všechny tyto básně o  "Josefovi a Zulejce" končí tím, že Putifarova žena dosáhne svého cíle a Josefa pojme za muže!
  Král Šalamoun ve smyslu pozdějších talmudických bájí je v Koránu pánem přírody a duchů, rozumí řečí ptáků a zvířat, hovoří s mravencem (súra  27).
  Panna Maria je podle Koránu sestra Mojžíše a Árona. Duch Svatý se jí zjevil v podobě krásného mladíka. Ježíše porodila na poušti pod palmovým stromem.
  Z apokryfu o Ježíšově dětství Korán vypravuje, jak Ježíš ihned po narození mluvil v kolébce, jak při hře s jinými chlapci oživil ptáčky udělané z bláta. Vzdáleným ohlasem nauky o Eucharistii je vypravování súry 5, která je nazvána "Stůl". Alláh v ní na žádost Ježíšovu poslal z nebe jeho učedníkům stůl pokrytý bohatými pokrmy.
  Ježíš neumřel skutečně, nýbrž židé ukřižovali pouze tělo zdánlivé: opět ohlas učení gnostických dokétů o zdánlivém Kristově těle.
  Je pozoruhodné, že v řadě proroků podle Mohameda Ježíš zaujímá nejvyšší místo, že je jmenován jako Mesiáš, Slovo Boží, Slovo pravdy. Zcela ve shodě s křesťanstvím islám učí, že to bude Ježíš, který přijde na konci světa jako soudce všech lidí. Korán přitom výslovně popírá, že Ježíš je  Synem Božím, a napadá křesťany pro jejich nauku    o Nejsvětější Trojici, které podle Koránu sestává z Otce, Ježíše a - Panny Marie!
  První súra (Otevírajíci) tvoří obvyklou modlitbu muslimů a z ní v překladu takto:
  "Ve jménu Boha milosrdného, milostivého! Chvála Bohu, Pána světů, Milostivému, Milosrdnému, Králi soudného dne! Tobě sloužíme, k Tobě o pomoc voláme: Veď nás po správné cestě, po cestě těch, jímž jsi milostiv, a ne po cestě těch, na něž se hněváš,  a kteří bloudí!"
  Muslimům není dovoleno Korán překládat do jiné řeči ani vydávat tiskem. Litografovaná vydání, kterých se dnes užívá (1915), jsou pouze trpěna. Katolický učenec Ludvík Maracci vydal v roce 1698 v Padově Korán tiskem s latinským překladem a výkladem.