Milost posvěcující - nejcennější hřivna
26.11.2017 19:07
33. neděle v mezidobí, cyklus A
Každý člověk dostává od Boha nějaké hřivny, nějaké dary. Buď je potřebuje ke svému životu nebo ke službě Bohu a bližním. A můžeme se ptát:
„Jsme Bohu vděčni za jeho dary?“
Když zapomínáme Bohu děkovat, pak bereme vše, co nám dává, jako samozřejmost. Není samozřejmé, že jsme na světě, jsme zdraví, že jsme v pořádku dojeli do kostela, že máme rodinu a děti, že nám Bůh odpouští naše hříchy, že přijímáme svátosti, že máme naději dosáhnout nebe. Všechno je Boží dar.
Když neděkujeme, tak si moc Božích darů nevážíme. A to je asi ještě horší, neboť tím Boha urážíme.
Jaká je největší Boží hřivna?
Je to milost posvěcující, účast na Božím životě. Tu jsme přijali ve svátosti křtu. Milost posvěcující v nás nemá zakrnět, ale má stále růst. A roste modlitbou, konáním skutků lásky, zbožným přijímáním svátostí a pokáním. Je jako plamen svíce. Po zapálení svíce svítí slabým plamínkem, pak se rozhoří a plamen je stále větší. Pozor, svíce může i zhasnout. To když těžce zhřešíme. Naštěstí máme svátost smíření, kdy můžeme hříchy vyznat a litovat. A Bůh v nás plamen milosti posvěcující znovu zapálí.
Velkými dary jsou Božské ctnosti víry, naděje a lásky, které nám umožňují žít ve společenství s Bohem. Také tyto Božské ctnosti v nás mají růst. Když je necháme ležet ladem, můžeme o ně přijít.
Těch nadpřirozených darů je hodně. Důležité je, abychom je s vděčností od Boha přijímali a s pomocí Boží milosti se starali o jejich růst. Jednou budeme Bohu skládat účty za to, jak jsme s jeho dary naložili.
Bůh nás chce mít všechny v nebi. To je naše naděje. Stejně tak nám k dosažení nebe dává všechny potřebné prostředky. Z Boží strany není nic zanedbané. Ale z naší strany?
Děkujme denně za všechny dary, které nám Bůh neustále dává. S vděčností je přijímejme a využívejme ke spáse své i našich bližních. Nechme je růst, aby byly stále dokonalejší a účinnější. Jistě, ne všichni vyzískají tolik hřiven, kolik dostali. Ale důležitá je upřímná snaha. Nejhorší je nedělat nic.
„Jsme Bohu vděčni za jeho dary?“
Když zapomínáme Bohu děkovat, pak bereme vše, co nám dává, jako samozřejmost. Není samozřejmé, že jsme na světě, jsme zdraví, že jsme v pořádku dojeli do kostela, že máme rodinu a děti, že nám Bůh odpouští naše hříchy, že přijímáme svátosti, že máme naději dosáhnout nebe. Všechno je Boží dar.
Když neděkujeme, tak si moc Božích darů nevážíme. A to je asi ještě horší, neboť tím Boha urážíme.
Jaká je největší Boží hřivna?
Je to milost posvěcující, účast na Božím životě. Tu jsme přijali ve svátosti křtu. Milost posvěcující v nás nemá zakrnět, ale má stále růst. A roste modlitbou, konáním skutků lásky, zbožným přijímáním svátostí a pokáním. Je jako plamen svíce. Po zapálení svíce svítí slabým plamínkem, pak se rozhoří a plamen je stále větší. Pozor, svíce může i zhasnout. To když těžce zhřešíme. Naštěstí máme svátost smíření, kdy můžeme hříchy vyznat a litovat. A Bůh v nás plamen milosti posvěcující znovu zapálí.
Velkými dary jsou Božské ctnosti víry, naděje a lásky, které nám umožňují žít ve společenství s Bohem. Také tyto Božské ctnosti v nás mají růst. Když je necháme ležet ladem, můžeme o ně přijít.
Těch nadpřirozených darů je hodně. Důležité je, abychom je s vděčností od Boha přijímali a s pomocí Boží milosti se starali o jejich růst. Jednou budeme Bohu skládat účty za to, jak jsme s jeho dary naložili.
Bůh nás chce mít všechny v nebi. To je naše naděje. Stejně tak nám k dosažení nebe dává všechny potřebné prostředky. Z Boží strany není nic zanedbané. Ale z naší strany?
Děkujme denně za všechny dary, které nám Bůh neustále dává. S vděčností je přijímejme a využívejme ke spáse své i našich bližních. Nechme je růst, aby byly stále dokonalejší a účinnější. Jistě, ne všichni vyzískají tolik hřiven, kolik dostali. Ale důležitá je upřímná snaha. Nejhorší je nedělat nic.