Jaké je mé očekávání Krista?
1. neděle adventní, cyklus B
Advent je dobou radostného očekávání příchodu Krista. Připomínáme si Kristův první příchod – narození v Betlémě, tuto neděli Kristův druhý příchod ve slávě.
Ve všech dnešních čteních slyšíme o tomto čekání. Izraelský lid po návratu ze zajetí prožívá těžkosti při obnově Jeruzaléma a chrámu. Kající modlitba obsahuje i toužebné očekávání Boží pomoci:
„Kéž bys protrhl nebe a sestoupil!“
Svatý Pavel v listě Koriňtanům vyzývá křesťany:
„Jen ještě musíte vytrvale čekat, až přijde náš Pán Ježíš Kristus.“
Pán Ježíš nabádá své učedníky k bdělému čekání:
„Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den.“
I v pozemském životě prožíváme čekání. Radostné i smutné. Děti čekají na Vánoce. Nemohou se dočkat, až skončí štědrovečerní večeře, až se dozpívají koledy a zazvoní zvonek, který oznamuje, že Ježíšek už přinesl dárky. Rodiče s radostí očekávají návrat dětí z daleké cesty.
Avšak jsou také čekání, které nás naplňují smutkem. Když čekáme u zubaře v čekárně, asi to není pro většinu z nás radostné čekání. Stejně tak, když student čeká před dveřmi profesora na zkoušku.
Ale čekání na Ježíše by mělo být pro křesťany čekáním radostným. Ježíš přijde podruhé na svět, aby dovršil Boží království. Satan a zlí duchové budou svrženi do ohnivého močálu, bude zničeno veškeré zlo. Spravedliví se budou věčně radovat v nebi. Na to se máme těšit, to máme radostně očekávat.
Ale je tomu skutečně tak? Očekáváme radostně druhý příchod Ježíše na tuto zem? Nebo se spíše jeho příchodu bojíme? Bojíme se smrti?
Svatý Cyprián, biskup a mučedník, to vystihl ve svém traktátu „O smrtelnosti“:
„Tvrdohlavě odporujeme a vzpíráme se a necháme se vléci před tvář Páně jako vzpurní otroci, s nářkem a smutkem, a odcházíme odsud jen proto, že musíme, a ne ze svobodné poslušnosti. A přitom chceme být od něho poctěni nebeskou odměnou, i když k němu přicházíme neradi. Proč se tedy modlíme a prosíme, aby přišlo nebeské království, máme-li raději pozemskou porobu? Proč se znovu a znovu modlíme a žádáme, aby Bůh uspíšil příchod svého království, jestliže mnohem víc toužíme a usilovněji si přejeme sloužit tady na zemi ďáblu, než vládnout s Kristem?“
Svatý Pavel napsal, že touží zemřít a být s Kristem, že smrt je pro něho ziskem. To nebyly nějaké fráze, svatý Pavel to tak cítil. Očekával druhý Kristův příchod, očekával svou smrt, aby mohl být navždy s Kristem. Bylo to radostné očekávání, protože Kristus byl jeho jedinou radostí.
Na počátku adventu bychom se mohli zamyslet, jaké je naše očekávání Krista. Je radostné nebo smutné? Je spojeno s nadějí nebo se strachem? Když se v Otčenáši modlíme za příchod Božího království, myslíme tuto prosbu vážně a upřímně?
Zopakujme si slova svatého Cypriána:
„Proč se znovu a znovu modlíme a žádáme, aby Bůh uspíšil příchod svého království, jestliže mnohem víc toužíme a usilovněji si přejeme sloužit tady na zemi ďáblu, než vládnout s Kristem?“