Co člověk potřebuje k životu?

6. neděle velikonoční, cyklus C

  Každý člověk touží být šťastný. Šťasní jsme tehdy, když naplníme své nejhlubší potřeby, naplníme nejhlubší touhy našeho srdce.
  Rakouský neurolog a psychiatr Viktor Frankl, který za války přežil tři roky v koncentračním táboře, nalézá v nitru člověka dvě základní potřeby. První je potřeba důvěrné lásky, druhá je potřeba bezpečí.
  Člověk potřebuje být milován, nemůže bez lásky žít plnohodnotným životem.
  Jsme milováni Bohem. Už jen proto, že jsme. Jsme, protože nás Bůh chtěl mít. On je dárcem života. Jsme, a proto jsme Bohem milováni. Takoví, jací jsme, bez nějakých  podmínek. Bůh nás důvěrně miluje. To nás má naplnit velikým stěstím.  
  Člověk však nepotřebuje jen lásku přijímat, ale touží ji také dávat. Bůh naší lásku rád přijímá. Naše láska k Bohu se nemůže rovnat Lásce Boží, ale když jednou dokážeme Boha milovat celým svým srdcem, budete to láska v plnosti.
  Jak můžeme poznat, že Boha milujeme? Odpověď jsme slyšeli v evangeliu:
  "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo ..."
 Boha milujeme, když zachováváme Ježíšovo slovo, tedy žijeme podle Ježíšova příkladu a podle jeho učení. Plníme Ježíšovu vůli. Nestačí Ježíšovi říkat, že ho máme rádi. Chce to i skutek - zachovávat jeho slova.
   Zachováváním slov Ježíše Krista projevujeme lásku i k nebeskému Otci:
  "A (přece) slovo, které slyšíte,není moje, ale mého Otce, který mě poslal."
  Jsme povoláni žít v důvěrném přátelství s Bohem, s celou Boží Trojicí:
  "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme   k němu a učiníme si u něho příbytek."
  Člověk potřebuje důvěrnou lásku i od lidí. Už autor knihy Genesis věděl, že není dobré, když je člověk sám. I zde platí, že potřebuje nejen lásku přijímat, ale i dávat. Je šťastný, když je jiným člověkem milován a když existuje člověk, který   o jeho lásku stojí.
  A nyní potřeba bezpečí. Člověk potřebuje žít v bezpečném světě. Dnes mnoho lidí ztratilo pocit bezpečí. Vzpomeňme na trpící válkou v Sýrii, Iráku, na Donbasu. Tito lidé jsou neustále v nebezpečí života, proto nejsou ani šťastní. I mnoho obyvatel západní Evropy ztratilo díky ilegální migraci pocit bezpečí. V některých velkých městech se ženy a děti neodvažují po setmění vyjít ze svých domů a bytů.
  Možná i někteří z vás tento pocit bezpečí ztrácejí, neboť existuje nebezpečí, že to, se děje na západ od našich hranic, se může brzy dít také u nás.
 Je třeba se hodně modlit za naši zem, za naše politiky, za ochranu našeho křesťanského dědictví, které jsme zdědili     po svých předcích. Pokud bezpečí kolem nás ubývá, je třeba se přimknout Bohu. On nás miluje a ví, co se kolem nás děje. Vše je v Božích rukou. Je třeba se pokáním vrátit k Bohu a milovat ho tím, že zachováme jeho slova.  V žalmu 131 je popsán bezpečný úkryt věřícího člověka:
  "Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše."
  Pocit bezpečí najdeme v náručí svého Boha, který nás krmí svým slovem.