8. Právní a teologická věda islámu - úvod

  První věda, která se u muslimů rozvinula, byla věda právní. Její rozvoj byl způsoben přirozenou potřebou náboženského a světského zákoníku. Ovšem i arabská právní věda se opírá o Korán, ale velký vliv tu mělo i římské právo, které panovalo v krajích, které si Arabové podmanili.
  Právní věda (fikh) zahrnuje v sobě nejen právo světské, ale i právo náboženské a mravouku, neboť jako Mohamed, tak i islám nedělá rozdíl mezi náboženstvím a státem. U muslimů vzniklo několik právních směrů (škol). Všechny tyto školy čerpají bez rozdílu z Koránu a Sunny. V dogmatických otázkách je mezi nimi naprostý souhlas. Ale v právním a mravoučném ohledu jsou někteří mírnější a svobodomyslnější, jiní zase přísnější a rigoróznější. Existují čtyři takové školy, které se nazývají podle svých zakladatelů a které jsou na větších či menších islámských územích uznávány         za právní normu. Jsou to:
1. Hanifité (Abu - Hanifa + 767) -  Přední a Střední Asie, Bosna a Hercegovina
2. Malikité (Malik ibn Anas + 795) - severní Afrika, dříve i Španělsko
3. Šafité (Mohamed ibn Šafi) - v Egyptě a Arábii
4. Hanbalité (Ahmed ibn Hanbal + 855) - střední Asie a Sýrie, sekta wahábistů
  Právní věda se později zvrhla v malichernou kazuistiku a taková zůstává až podnes.
 Korán neobsahuje žádný soustavný výklad islámské věrouky. Korán podává věroučné pravdy jen příležitostně a nahodile, nehledě na to, že si v mnohých věcech odporuje. Už Mohamed se musel bránit kritikům, kteří ho na to upozorňovali. Proto prohlásil, že zjevení pozdější ruší zjevení dřívější. Dokonce sám uznal, že smysl mnohých veršů        v Koránu je nejasný, "že jejich pravý výklad zná jedině Aláh, že však jim třeba bez pochybování věřit". Potřeba soustavného výkladu Mohamedova učení se pociťovala velmi záhy. Současně se studiem islámského práva se začíná pěstovat věroučné studium, které mělo za cíl na základě Koránu sestavit pevný systém islámské věrouky. Příčin, které podporovaly věroučné studium, bylo několik.
  Hned v prvních letech islámu se po zavraždění chalífa Omara a po smrti Aliho začaly v islámu tvořit sekty, které proti vládnoucí straně zastávaly nepřátelské stanoviska. Nejprve v politickém ohledu, ale brzy i v dogmatickém. Jako se tyto sekty odvolávaly na Korán, tak musel vládnoucí pravověrný směr potírat tyto sekty pomocí Koránu.
  Další příčinou věroučného studia bylo to, že se Arabové v podmaněných zemích dostali do styku s křesťanstvím a        s jeho teologickou naukou, které měla v té době, v sedmém a osmém století, již za sebou staletý rozvoj a bohatou literaturu. Arabové byli v prvních dobách v mnohých věcech odkázáni na křesťany, např. v administrativě. Křesťanům museli ponechat správu mnohých úřadů, neboť k tomu neměli vlastních lidí. Mezi křesťany a muslimy docházelo            k náboženským disputacím, což dosvědčuje spis svatého Jana Damašského "Hovor saracéna a křesťana". Tak se muslimové seznámili s křesťanskou teologií a snažili se podobným způsobem zpracovat i svou náboženskou nauku.
 Vlivem vzdělanosti, která je v podmaněných zemích obklopovala, začali se i muslimové zabývat studiem různých věd, především filozofie a teologie.
  Bagdádští chalífové Al - Mansúr (754 - 755) a jeho nástupci byli štědrými podporovateli věd a umění.  Al - Ma´mun (813 - 833) v Bagdádu zřídil akademii "Dům věd", kde se pěstovala různá odvětví vědy. Seldžucký sultán Nizam al - Mulk založil v Bagdádě a Nisaburu vyšší bohovědné akademie. Do arabštiny se překládaly, většinou ze sýrštiny, nejen řecké lékařské, matematické a astronomické spisy, ale především filozofická díla. Aristoteles se nejen stal mistrem arabských filozofů, ale jeho nauka měla velký vliv i na studium islámské věrouky. Přes Španělsko a tamní maurské univerzity přišel Aristoteles zásluhou arabských filozofů také ve známost středověkým scholastikům, kteří v něm viděli svého učitele a mistra.